Jelikož jsem trochu váhavá povaha, než něco rozhodnu, trvá mi to pěkně dlouhou dobu. A je to se mnou horší, když nejde o to, jakou barvu mikiny si objednám, ale o takřka životní rozhodnutí.

Na osmiletý gympl jsem šla tak nějak proto, že jsem udělala přijímačky. Když se v kvartě (devítce) hodně spolužáků rozhodlo, že se přesunou na jinou střední školu, netušila jsem, jakým směrem bych se chtěla ubírat, tak jsem na gymnáziu zůstala. Při výběru vysoké školy jsem se řídila tím, že tam hlavně nesmí být matematika (protože jsem s ní osm let bojovala) a nic technického. Dále jsem nechtěla jezdit přes půl republiky, takže jsem nakonec poslala tři přihlášky na peďák. Nakonec jsem se dostala na Pedagogiku volného času v Liberci a studium se mi strašně líbilo. Sice se našemu oboru kluci z mechárny a strojárny smáli, že si tam hrajeme jenom piškvorky, ale tím, že jsme měli skvělé vyučující, nebylo to jen o tom, jak namalovat s dětmi obrázky, ale dozvěděli jsme se mnoho o skupinové dynamice, teambuildingu, environmentální výchově atd.

Jak ale tušíte, po absolvování bakalářského oboru jsem neměla u nás na severu v menším městě moc velké uplatnění. Obeslala jsem tedy základní školy s mým životopisem s žádostí o místo vychovatelky. Takové ale nikde nebylo a na jedné základce mi nabídli místo učitelky. Bylo mi 21, když jsem začala učit. Ale o tom už jsem psala. Na můj obor se ale obtížně doplňovalo vzdělání, tak jsem se ještě s mou kolegyní a kamarádkou přihlásila na Univerzitu Karlovu do Prahy na obor Učitelství pedagogiky (pro SŠ), s tím, že nám to bude stačit na výuku na základce. Výklad nového zákonu nebyl příliš jasný, ale studovaly jsme a magistra jsme zvládly. Promoce v Karolinu byla opravdu nádherným zážitkem, jako v Básníkách. 

Já si mezitím našla přítele (svého nynějšího manžela) a rozhodli jsme se přestěhovat do Berouna, kde získáme další pracovní zkušenosti. Manžel pracoval ve firmě, kde se vyrábějí gramofonové desky a já získala místo na základní škole. První měsíce jsem probrečela. Cizí město, bez kamarádů, rodiny. Byla jsem zvyklá na školu, kde je 120 dětí, tady jich bylo okolo 700. Z deseti kolegů bylo více jak padesát. Byly to hodně krušné začátky, ale zvládli jsme to. Musela jsem si ale dodělat aprobaci. Začala jsem tedy studovat v Praze Učitelství 1. stupně ZŠ v rámci celoživotního vzdělání. Něco mě bavilo, jiné jsem s naštváním odseděla. Ve škole začaly převyšovat negativa a já nebyla se svou prací spokojená. Cítila jsem, že potřebuji změnu, ale nevěděla jsem, jak začít. Vždyť jsem nic jiného nikdy nedělala. 

Pak přišla nemoc a mně se na jednu stranu strašně ulevilo, že se situace s prací vyřešila za mě. Sice jsem se pak své studium snažila všemožně oživit, ale před týdnem jsem ho ukončila. Zbývalo mi pár zkoušek, pár seminárek, závěrečná práce a státnice. Pro někoho brnkačka, pro jiného nepředstavitelná spleť čehosi.

Před Vánoci jsem cítila strašný nepopsatelný stres a tlak, který mi přineslo studium a já všemi směry přemýšlela nad tím, zda vůbec chci být ta učitelka. Zda mi ta práce za to stojí, uspokojuje mě a chci ji dělat. Probrala jsem to se všemi svými blízkými, a pak se rozhodla.

Já už vlastně učitelka být nechci. Sedm let jsem se o to snažila, možná mi to i celkem šlo, ale asi to není pro mě. Práce s dětmi mě baví, ale ne z pozice vyučujícího na základce. S mou diagnózou, pytlíkem a jak říká pan Bajza v Bylo náš pět - s mým slabým nervstvem, to není pro mě optimální práce. Alespoň ne teď.

Už to za chvíli budou tři roky, co jsem doma a nepracuji. I po takové době pro mě tohle takřka životní rozhodnutí bylo velmi bolestivé. Přiznat si, já na tohle asi nemám? Nechci tohle dělat? Vzdávám to? To mi jde hodně ztěžka. Ale rozhodla jsem se. V tu chvíli nyní cítím, že je to správně a ta úleva... Když jsem si uklidila všechny ty odborné knihy, materiály, sešity... K nepopsání. Vždyť já jsem s pár malými přestávkami chodila do školy a studovala do svých 31 let!

Už nechci. Chci se zaměřit na to, co mě baví a hlavně na uzdravování. Nechci trávit čas něčím, u čeho vlastně v hloubi duše cítím, že to není to pravé. Práce s dětmi je krásná, ale jinak a jinde. Třeba. Někdy. Časem.

Teď jsem tu já, moji blízcí a na tom záleží. Na duševní pohodě a na tom, neztrácet čas věcmi, které mě nenaplňují. Jak mohu pak bojovat s nemocí, když jsem v psychické nepohodě?!

A co chci dělat? To je ve hvězdách...

A co vaše práce? Baví vás? Naplňuje vás? Nebo je to znouzecnost? Není třeba čas na změnu?

"Nezajímá mě minulost. Zajímá mě budoucnost, protože se dá předpokládat, že v ní strávím zbytek života."
Charles F. Kettering

nemoc práce školství rozhodování