Jak trávím adventní čas a jak se připravuju na Vánoce? Co moje léčba?

Jak se tak dívám,

už kvete jíva,

a proto vlajky vlajte

a ty hudbo hraj!

Pamatujete si na tuhle "dětskou" říkanku? Hrálo se to ve dvojici s různými typy tleskání a pleskání. Pro děti z přelomu osmdesátek a devadesátek hodně častá zábava. Stejně jako šipkovaná, skákání gumy, školka s míčem nebo švihadlem. Proč ale zase tak pateticky vzpomínám?

Nutí mě k tomu předvánoční doba. Období, kdy se máme v klidu připravovat na nejkrásnější svátky v roce. Místo toho naopak začíná kolotoč. Shánění dárků, úklid doma, pečení cukroví, navštívení trhů, koncertů, večírků, do toho každodenní starosti, práce, škola, ježdění po doktorech, zařizování a mordování se.

No prostě, jak se tak dívám, dlouho jsem nic nenapsala. Ono sepsat totiž článek, který by chtěl člověk prezentovat a nestydět se za něj, není než bys řekl "pytlíknabřiše". Chce to náladu, čas, psavost a špetku inspirace.

Po rektoskopii, kterou jsem podstoupila (kvůli říjnovému výledku na PET/CT) před více jak měsícem, jsem se zase začala bát. Markery lítaj nahoru, biopsie vyšla víceméně dobře ("jen" nespecifický zánět). Tak co to do pr_ele je? Pan primář, co mě operoval, doporučil gynekologickou kontrolu. Nelenila jsem a hned jsem se objednala. Poševní jizva v pořádku, na pohled tam nic není. Pohmatem tam také paní doktorka nic necítí, na ultrazvuku není patrná žádná tekutina, či cysta. Stěry v pořádku.

Jedna kamarádka mi každé ráno na messengeru zanechá zprávu. Přeje mi krásný den a ptá se mě, jak se mi daří a co mám v plánu. Vždycky mě to moc potěší. A já jí jeden den napsala, že jsem hodně unavená. A přišla mi odpověď - ty jsi vždycky unavená, když někde den předtím lítáš, viď? A v tu ránu mi to došlo. Jakmile se cítím trochu fit, zase postupně nenápadně a plíživě zabředávám do koloběhu, ze kterého jsem tak strašně ráda vystoupila. 

Koloběh zařizování, schůzek, práce, školy, ježdění, úklidu, nákupů a hlavně - všem vyhovět! Všechno stihnout! Nic neodkládat. Být dokonalou superwoman, která po dvou a půl letech onkologické léčby, 5 operacích, 16 pětihodinových chemoterapií, čtyřech biopsiích, milion a jednoho vyšetření, na biologické léčbě, přece láme rekordy a dokazuje širokému okolí, jak se vše dá zvládnout.

Ono ale nedá...

Včera jsem si uvědomila, že zase myslím na všechny ostatní a sebe upozaďuju. Že nemám radost z každýho rána, že jsem akorát naštvaná, uhoněná a někdy mírně hysterická, přehnaně reaguju. Tak nastal včerejší den a já nebyla schopná ani zapnout pračku. Obtěžovalo mě nad tím přemýšlet, chtěla jsem se jen a pouze válet. No jo, jenže v diáři jsem měla asi pět věcí, který musím objet, kam se musím dostavit, co pro koho mám kde zařizovat.

Ale my jsme řekli, NE! Vše jsem zrušila a zůstala jsem doma. Dnes jsem měla jet na jednu konzultaci kvůli rehabilitacím do vzdálenějšího města, ale zrušila jsem ji. Tělo mi vyhlásilo stopku a já jsem si opět musela trochu pomyslně nabít držtičku, abych si tohle uvědomila. 

Že děláme věci, protože ONO se to musí! Protože se TO od tebe očekává. Protože se TO tak prostě dělá. Kdo nám tyhle vzorce nastavil? Budu horším člověkem, když si nastavím svoje limity a někdy něco odmítnu?

Všimla jsem si, že není zase takový problém všechny tyhle věci dokázat. Mít skvěle uklizenou domácnost, připravenou na Vánoce, v práci stihnout vše co je potřeba, obstarat a zařídit napsané úkoly, dostudovat školu. S dobrou organizací a pílí se to dá. Pro mě je mnohem větším a strašně náročným problémem si přiznat, že to nezvládnu, nebo že to vlastně ani nechci zvládnout. Nebo si třeba říct o pomoc. Nebo si dát stopku a odpočívat. Jen tak.

Tělo i psychika v poslední době prožily krušné chvíle a asi není úplně správné jet nadoraz. A já jedu. A už tak dál jet nechci. Přemýšlím také, zda studia nezanechat. Nějak mě to míň a míň baví. A to už jsem skoro u cíle... Nevím.

Tak jsem si dala úkolem na advent to, že se budu šetřit. Aktivita je sice krásná věc, ale s mírou, jako všechno. Budu se snažit víc odpočívat a učit se říkat ne. Učit se odmítat to, do čeho se mi nebude chtít. Není to o sobeckosti, je to o srovnání si priorit a rozdělení si věcí na životně důležité a ty ostatní.

Proto advent využijme k tomu se opravdu zastavit, rozjímat a přemýšlet. Žít život, od kterého si nebudeme potřebovat odpočinout.

nemoc advent ileostomie Vánoce