Koro-Téma

V prvních chvílích byla myšlenka, že se tématu koronaviru vyhnu. Kdo tedy nechce číst, dejte si kávu, pusťte si telku, čtěte si knihu. Kdo se chce dozvědět, co dělám v těchto dnech, odklikněte a čtěte článek 

Jak začít. Celkem důležitá věc, abych vás přesvědčila, že má cenu číst článek až do konce. laughing Když začalo všechno o koronaviru, asi jsme většinově měli pocit, že se nás to přeci netýká. Průběh už zná každý z nás. Společnost se v současné době rozdělila na dvě skupiny - Nosím roušku a beru to vážně a Kašlu na to, budu se posmívat všemu, co se děje, mám prázdniny.

Já jako onkopacient odlišnost znám, a to velmi dobře. K téhle myšlence mě přivedla kamarádka, se kterou jsem před chvílí na toto téma po telefonu diskutovala. Řada z vás řeší to, že se v roušce bojí vyjít, že je to trapný, blbý, že se vám prostě někdo bude smát (jako to zažil například dnes můj manžel v supermarketu). Já tyhle tázavé a divné pohledy zažívala pokaždé, když jsem vyšla ven s turbánkem na hlavně v době chemoterapií. Proto jsem asi v dnešní době už tak trochu imunní vůči pošklebkům a poznámkám. Turbánek jsem nosila, když sečtu všechny chemky dohromady, asi rok. A my nyní roušky dáváme přes tlamičky pár dní. Pokud nemusíme, nevycházíme. Je to takový problém?

Karanténa také pro mě jako člověka s nádorem není sprosté slovo. Měla jsem to "štěstí" a zkušenost, že v chřipkové době jsem se buď připravovala na operaci HIPEC, nebo jsem chodila na chemo. Bedlivě jsem si rozmyslela každou cestu na nákup, kafíčka, výlety a chrchlákům se vyhýbala obloukem, protože jsem si nemohla dovolit klopýtnout a tím si třeba jen odsunout potřebné zákroky. Byla jsem doma, četla si, uklízela, sledovala telku, tvořila jsem. A zvládla jsem to. Protože šlo o moje zdraví a o můj vlastní život.

O dnes nám jde o míň?

Prvních pár dní, kdy se případy onemocnění objevily v ČR, jsem byla jak posedlá. Každých pár minut jsem kontrolovala facebook, iDNES, nainstalovala jsem si Twitter. Večer mě bolela hlava, nic jsem neudělala a zažívala jsem úzkosti z toho, co se na nás valí. Pak jsem si řekla, že to stačí! Nemůžu se pořád zaměstnávat čekováním toho, o kolik stouplo číslo nakažených, jdu něco dělat. Takže jsem pekla, uklízela, koukala na seriály. 

Ale to bych nebyla já, abych si něco nevymyslela. Protože jsem pořád narážela na to, že nosit roušku je hanba, rozhodla jsem se s mojí mamkou vyrobit placky s motty, že nosit roušku je běžné a hlavně prosadit to, že Tvoje rouška chrání mě, moje rouška chrání tebe. Spojila jsem se se starostou a ten zajistil propagaci. Chtěla jsem otevřít oči těm zabedněncům, kteří to dosud nechápou. Nechápou to, že jsou ve společnosti lidé se slabou imunitou (jako třeba já) a je potřeba jim prokázat solidaritu tím, že si zakryju vlastní obličej a nebudu roznášet bacily po všech čertech.

Je nám zakázáno mnoho, zároveň ale se pořád máme strašně dobře. Máme kde spát, co jíst a taky máme kolem sebe asi bambilion lidí, kteří se spojili a šijou roušky pro ostatní. Už dlouho jsem takovou vlnu pomoci neviděla. Tak jsem si vzala můj nanošátek "papoušky" a šla jsem s mamkou do galanterky vybojovat nějakou tu látku a materiál na tkaničky. Můžu s klidným svědomím říct, že zprávám jsem dnešní den věnovala asi 30 minut. Zbylý čas jsem ručně razila placky, stříhala látky, vymýšlela střih, provlékala tkalouny, žehlila, žehlila, vypila kávu, žehlila a navečeřela jsem se. Pak jsem si dala pár skleničkem Lambrusca, protože jsem naprosto k.o. Hlavu mám dutou, prsty nateklý, záda mě bolí. Ale usedla jsem ještě ve večerní hodině a napsala tento příspěvek.

Prosím, buďte ohleduplní. Myslete na nás, co máme tu imunitu fakt hodně křehkou. Zakryjte si čumáček a pusinu rouškou. Buď vlastnoručně ušitou, vyrobenou, nebo koupenou. Pro mě je teď největší hrdina ten, kdo to bere zodpovědně. Ukažme, že my dáme koronaviru těžce na prdel!!!

Děkuju všem, co šijí roušky. Děkuju všem, kdo dodržují pravidla. Děkuji a smekám před zdravotníky, policisty, hasiči, ale i před dalšími činiteli. Všichni nyní táhneme za jeden provaz!

A na závěr jedno moudro ze skupiny Česko šije roušky, jen tak pro zamyšlení, doufám, že paní nebude vadit, že zde její slova přeposílám dám:

"Moji milí, nacházíme se v ne zrovna příjemné situaci. Jsme nuceni zavřít se před světem a být ve svém nitru se svými nejbližšími. Ač také cítím tíhu té situace, musím říct, že v tom všem vidím velký Boží záměr, který přinese změnu pro nás všechny. Včerejší výzva na FB o nutnosti šít bavlněné roušky mě samozřejmě nenechala bez reakce. Za včerejšek a dnešek jsem jich našila 85 a během šití mi začaly docházet podstatné věci. Nejenže jsem cítila obrovskou vlnu lásky a solidarity ke všem lidem a bytostem, což mé srdce naplňovalo obrovským světlem. Ale hlavně jsem si uvědomila, že rouška je symbolem lásky k bližnímu. Je symbolem té lásky, která v dnešním světě není tak populární. Často kolem sebe slyším: „ Musíš milovat sama sebe!“ Ano, tato věta je pravdivá, ale záleží na tom, jak ji kdo chápe. Uvědomila jsem si, že právě ta rouška nám dává odpověď. Rouškou nechráním sama sebe před nemocí. Chráním své bližní, známé i neznámé. Chráním je, aby díky mě neonemocněli. Zabraňuju tomu, abych já byla důvodem jejich nesnází. Pro mě to však znamená docela nepříjemnost – nosit roušku, nemoct naplno dýchat, nevypadat dobře a možná být i důvodem posměchu jiných lidí. Ale to, co cítím, to, proč to dělám?!! Dělám to pro druhé lidi. Ale zároveň pro sebe. Protože to ve mě vyvolává pocit obrovské lásky, která se přes mé bližní dostane do mého srdce. A to je pro mě láska k sobě samé. Je to úzce spojené se zodpovědností. Zodpovědností za můj život i za život všech okolo mě. A proto se nestyďme nosit roušku!. Je to projev hluboké lásky k druhým, k sobě i k celému světu."

koronavirus ileostomie stomik rouška téma

100blog
Bára

Bára

Kdo jsem?

Ahoj, jmenuji se Bára, bydlím v srdci Lužických hor, je mi 35 a od konce února 2018 žiju se stomií.

BIO

Nejnovější články

Novoroční blues (CHT3/IV. linie)
Šťastný a veselý? (CHT2/IV. linie)
Zima je tu dřív (CHT 1/IV. linie)
Damoklův meč

Damoklův meč

5. 12. 2023

Vůně léta

Vůně léta

18. 9. 2023

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Více informací