Začal se blížit termín stěhování a já měla pocit, že celý ten náš ansábl nikdy v životě nemohu sbalit. Začala jsem tedy po troškách a nakonec to dopadlo tak, že jsem asi deset dní v kuse nedělala nic jiného, než že jsem balila, třídila, vyhazovala, na baráku vybalovala. A tak pořád dokola. Jak se říká, že je lepší vyhořet, než se stěhovat, pod to bych se rozhodně podepsala. Sice po osmé už mám nějakou praxi, ale v chemoterapiích to není zrovna to pravý ořechový.

V mezičase proběhl Český den proti rakovině a já se přihlásila jako dobrovolník k prodeji kytiček. Dopředu jsem si musela určit kolik kytiček chci a to se odhaduje pěkně blbě. Zkusila jsem si tedy vzít 300 ks, udělala jsem promo na facebooku mezi přáteli a doufala jsem, že mi ani jedna nezbyde. V ulicích se prodávalo celkem tři dny. Ve středu, kdy byl první prodejní den, jsem si stoupla na tři hodiny k místnímu supermarketu. Věřila jsem, že má sbírka jméno, že to lidi budou chtít podpořit, ale opak byl pravdou. Z poloviny oslovených buď vůbec nereagovali, nebo mě posílali tam, kde slunce nesvítí. Popravdě, byla jsem z toho dost otrávená. Čekala jsem větší přívětivost a lepší účast. Ve čtvrtek jsem měla chemku a odpoledne jsem opět hodinku prodávala, v pátek dvě hodinky a nakonec i v sobotu dopoledne v místním obchůdku. Myslím, že jsem tomu věnovala opravdu hodně času. Celkový počet prodaných kytiček byl 239 a vybrala jsem necelých 8 tisíc, což je krásný výkon. Pak jsem musela odvézt pokladní vak na autorizovanou poštu, která byla ve vedlejším městě, kde vak rozstřihli, peníze spočítali a vložili na sbírkový účet. Já jsem pak doma zbylé kytičky zabalila a spolu s prázdným vakem, pouzdrem a dalšími proprietkami poslala zpátky. Abych se nenudila, že?

Do toho jsem neplánovaně jela do Prahy. To si takhle lebedím ráno ve sprše, u toho měním sáček a furt mi dokola drnčel telefon. Když zvonil po třetí, vyběhla jsem a on mi volal pan doktor z imunologie z Prahy. Prý že došlo k omylu a ráno vyndali na rozmrazení mou dávku, jestli mohu dorazit.. No já neměla slov. Manžela samozřejmě z práce takhle narychlo nepustili, takže nakonec mě odvezl bráška, za což mu patří obří dík. Cesta byla taky luxusní, všude rozkopáno a asi 8 semaforů... Ale píchanec jsem i s omluvou dostala. 

Odvolili jsme, přestěhovali jsme se. Ono se to konečně DĚJE! Pořád tomu trochu nemůžu uvěřit. Ale to bychom nebyli my, aby nepřišel nějaký problém. Po vyprání se dole v bytě u rodičů objevil na stropu flek. Mysleli jsme, že nás vomejou. Už už jsem se loučila s novýma krásnýma kachličkama... Přišel náš kamarád, který odpad dělal, vystěhovali se Zdendou vaničku ze sprcháče (64 kg) a zjistili, že je v odpadní trubce 4mm díra. Na některé věci prostě nikdy nepřijde odpověď.. Naštěstí jsme o žádnou kachličku nepřišli, akorát jsme se 4 dny nekoupali a neprali. Krása. 

Trochu mě chytala deprese. Všude nepořádek, krabice, pytle, nevěděla jsem, kde co mám. Do toho mi pořád blbnul sáček a já jeden den měnila i 3x! Najednou na mě padla obrovská lítost a stav, kdy už jsem jen brečela. Nebyla jsem pomalu schopná nic udělat, tak jsem si lehla do postele a pořád jen brečela. Měla jsem pocit, že celý svět je proti mě, nic se mi nedaří, léčba je zdlouhavá a do toho jsem v bytě, který nemá ani jedny dveře a furt se něco sere. Jak jsem emoce pustila, strašně se mi ulevilo a jsem moc vděčná, že jsem se vyvztekala a pobrečela si. Asi je to někdy fakt potřeba. 

Vše se postupně usadilo, přišel objednaný nábytek a začíná to tady vypadat jako u lidí. Abych ale byla stále ve střehu, na pravidelné prohlídce na gyndě mi má paní doktorka nalezla něco na ultrazvuku na močovém měchýři. Je to proužek 25 x 3 mm. Můžu vám říct, že to se mnou pěkně zacloumalo. Už jsem se viděla na urologii, kde mě zase zkoumaj a to se mi fakt nechtělo. Odnesla jsem tedy fotku s nálezem své onkoložce a ta mi řekla, že si myslí, že se jedná o vazivovou tkáň. Takže to vypadá, že je to buď srůst a nebo že se o močák něco opírá (střevo, atd.). Dokud to prý neohrožuje život a nevím o tom, řešit to zatím nebudeme. 

Takže o nervičky nebyla nouze. Venku je ale podzim v plné parádě, všude to hraje barvami a já si ho prostě chci užít. Tak bych chtěla moc poprosit a kousek klidu...

ileostomie chemoterapie léčba