Hlásím se po nabitém létě. Proběhlo takových různých zážitků, že zmíním jen některé z nich. Naše psí kamarádka roste jako z vody. Už zvládla překousat kabel od internetu, rozkousat ozdobný košík, asi pětkrát zdrhnout k sousedům, zničit větší množství hraček, přibrat pět kilo, dostat dva ďobance od včelky a mnoho dalšího. Ale nabíjí nás svou energií, dobrou náladou a bláznivinami, které vymýšlí.

Hořelo nám naše milované Hřensko, kde jsme ještě před prázdninami byli se Zdendou v soutěskách a chystali jsme se na Pravčickou. Drželi jsme palce našim hasičům, aby vše zvládli bez ztráty kytičky. A hlavně, aby byla příroda zachráněna. Když jste doma při větrání cítili spáleniny a nebe se zbarvilo do oranžovo-šeda, byl to opravdu chmurný čas.

S dětmi jsem měla již po páté kreativní příměšťák, navštívili jsme v Německu „jakubskou“ pouť a proběhla kontrola u paní doktorky po třech měsících užívání Lynparzy. Markery klesly ze 1400 na 1200 a pojišťovna mi proto schválila další kúru. Příští týden mám opět kontrolní markery, tak uvidíme, zda to zabírá. Cítím se ale dobře, dokonce břicho je po dlouhé době pocitově klidné. Dříve jsem měla i týdny v kuse břicho nafouklé, tvrdé, jak plné kamení, ale teď to celkem povolilo a stává se to pouze občas. Jediné, s čím bojuji, je únava a hůře snáším větší fyzickou zátěž. Neujdu toho tolik jako před nemocí, při cvičení nezvládnu co dřív a při výletech jsem brzy zadýchaná. Ono se není čemu divit, ale rozčiluje mě to.

Oslavila jsem 34. narozeniny a zvládli několik drobnějších výletů. Dokonce jsem ve facebookové soutěži České televize vyhrála dvě vstupenky na předpremiéru 6. a 7. dílu 3. řady seriálu Případy 1. oddělení. Vydali jsme se tedy se Zdendou do Prahy, ubytovali se téměř v centru a šli do Městské knihovny v Praze na promítání. Proběhla i beseda s herci, nechyběl Miroslav Hanuš – Korejs a Ondřej Vetchý – Kozák. Byl to fakt krásný zážitek! A procházka noční Prahou po Karlově mostě už byla jen třešničkou na dortu. 

No a na naše 4. výročí od svatby jsme vyrazili se Zdendou na prodloužený víkend do Amsterdamu. Popravdě nějak jsem se pořád podvědomě bála, že neodletíme, tak jsem si o tom úplně moc nezjišťovala, abych nebyla zklamaná. Nakonec jsem několik týdnu dopředu pročetla pár průvodců, dala na rady známých a určili jsme si body, které chceme vidět. Koupila jsem nám dopředu vstupenky do domu Anny Frankové, muzea Van Gogha a muzea Moco. Příjemně nás překvapilo pražské letiště, kde nebyly žádné fronty, letadlo odletělo na čas a let byl klidný. V Amstru na letišti jsme se též rychle zorientovali, počkali na kufr a šli si koupit lístky na vlak do centra. V centru jsme si vyzvedli lítačku na MHD na 72 hodin, zjistili jsme si v metru směr naší jízdy a za pár minut jsme byli v hotelu. Tam nás ubytovali o dvě hodiny dřív, než byl check-in, všichni byli moc příjemní a pokoj byl super. Vybalili jsme si a vydali se do centra projít se, pokoukat a nasát atmosféru. Kanály mě naprosto učarovaly, architektura je naprosto úžasná, vydržela bych hodiny sedět a jen pozorovat cvrkot. Hned nás na domech upoutaly háky, které jsou snad na většině štítů domů. Tady jsem si zahrála na důležitou, protože jsem věděla, proč tam jsou. Domy zde jsou totiž vysoké s malým půdorysem a mají úzké a strmé schody, po kterých by se velký nábytek nedal snést a vytočit. Háky jsou k dispozici na lana, díky nimž se dají velké kusy nábytku vytáhnout a nastěhovat oknem.

Překvapilo mě, kolik lidí vyhledává tzv. coffee shopy, kde si můžete legálně koupit trávu. Na tzv. „special menu“ si můžete vybrat po gramu různých druhů, nebo již ubalený joint, koláčky a další sladkosti a hašiš. Dodržují pravidlo, že si v coffee shopu nekoupíte alkoholický nápoj, pouze nealko – limči, kávu, smoothie, nealko Heineken atd. A nesmí se zde kouřit cigarety, ani přidávat tabák do jointu. K tomu jsou určené ve skleničkách na stolech speciální směsky nějakých bylin na naředění. Také se tam nesmí fotit, a když jo, tak jen sebe, vstup je od 18 let, někde i od 21 let. U jednoho vyhlášeného jsme byli svědky situace, kdy týpek, který stál u vstupu a pouštěl lidi dovnitř, nevpustil partičku mladých slečen a kluků, kteří si prý doklady náhodou zapomněli.

Také jsme prošli do Čtvrtě červených luceren, kde je mraky sexshopů a vypadá to tam jako kdysi u nás v Dubí u Teplic. Za výlohami s vínovými závěsy sedí spoře oděná děvčata a lákají své zákazníky. Prostituce je tu legální, holky platí daně a dokonce mají i své odbory. Když měly zrovna holky volno a závěsy byly rozhrnuté, šla vidět vykachlíkovaná místnost s lehátkem jak u doktora, které bylo přetaženo rolí papírového „ručníku“, takže po zákazníkovi odtrhla, vydezinfikovala si vše a mohla jet dál. Samozřejmě i zde byl zákaz focení.

Navštívili jsme Dům Anny Frankové, ve kterém jsou vstupenky vyprodané i týdny dopředu. Viděli jsme část domu za knihovnou, kde se její rodina schovávala, vyslechli poutavý příběh (v angličtině) a viděli její ručně psané deníky. Celé prohlídka byla na necelou hodinu. V muzejní čtvrti jsme se museli jít podívat na obrazy Van Gogha, protože jeho díla jsou notoricky známá a člověka prohlídka alespoň baví. Zde jsme si audio s anglickým výkladem nebrali, četli jsme si popisky u obrazů a s tím si vystačili. Muzeum moderního umění Moco opravdu doporučuji. Svá díla zde vystavuje Banksy, Andy Warhol a další a je to fakt působivé. Nejlepší byl digitální svět, kdy se ocitnete v místnostech plné bublin, či diamantů. To byl opravdu krásný zážitek. Také jsme se byli podívat v kostele sv. Františka Xaverského De Krijtberg na mši v angličtině, hodně se zpívalo a interiér byl úžasný. Omrkli jsme trh se sazeničkami tulipánů, ochutnali jejich hranolky, zašli si na večeři v italské restauraci a okukovali lodě plující grachty (kanály). Hodně jsou v centru zóny, kde se nesmí pít na veřejnosti alkohol a dokonce ani v obchodě vám ho v určitých časech neprodají. V jednom Albertu kousek od náměstí Dam měli o víkendu regál s alkoholem zamčený od 16 hod. do 4 hod. ráno.

Jelikož nám letadlo odlétalo v neděli ráno, objednali jsme si k hotelu na půl 6 ranní taxík na webu Central Taxi Shiphol a předem zaplatili. V potvrzovacím mejlu nás upozorňovali, že si máme dávat pozor, abychom nasedli k tomu správnému. Metro totiž v neděli jezdilo až od půl 8 a my neměli jinou šanci se dostat na letiště. Ráno před půl 6 jsme se odubytovali a v pěkné kose stáli před hotelem. Byli jsme v takové odlehlejší čtvrti, tma jak v ranci, ale pár taxíků u nás zastavilo. Všem jsme řekli, že máme objednáno, tak jeli dál. Bylo asi 5:32 a taxík nikde. Už jsme byli trochu rozmrzelí, nikde nikdo, ale najednou přijel taxík, vyskočil pán, hned nám otevíral kufr od auta a pořád povídal, jak je to strašný, takhle ráno cestovat. Nám samozřejmě nedošlo, že to může být někdo jiný. Mysleli jsme si, že je to ten náš, když se na nás takhle vrhá a dává nám věci do kufru. Sedli jsme si a za necelých 20 minut jsme byli na letišti. Za celou cestu se nezeptal, kam jedeme, no asi to bylo zřejmý, tak jsme nepochybovali. No a při vyložení si řekl o 53 Eur. Já mu ukázala objednávku a on bez mrknutí oka řekl, že to není on a čekal na prachy. Ve mně by se krve nedořezal, jak já byla naštvaná. Hodili jsme po něm 50 Eur a bez pozdravu jsem šla na stranu a musela jsem si sednout, protože tohle bylo na mě moc. Zdenda vzal zavazadla a jen jsme čuměli. Já brečela. Člověk měl radost, že ušetřil pár eur k dobru, jak nám to hezky vyšlo a necháme se takhle blbě napálit. Peníze z toho objednaného taxi nám samozřejmě nevrátili, cestu si vykázali, takže jsme se projeli na letiště za krásných 97 Eur. Takže nejen pražští taxikáři, ale i ti v cizích zemích jsou pěkní hajzlové. No byla jsem z toho fakt dlouho špatná, ale zase přišli jsme v životě už o víc. I tak byl Amsterdam úžasný a rozhodně bych jela znovu. Počasí nám vyšlo, celou dobu bylo polojasno a asi 25 st. Pokud váháte, určitě vyražte, stojí to za to.

Lynparza léto cestování