Taky se občas zamyslíte, jaké bylo vaše dětství, s čím jste si hráli a co za vás "frčelo"?

V poslední době hodně často vzpomínám na dětství. Ráda si připomínám písničky, vůně, zážitky a lidi, kterými jsem se jako dítko obklopovala. A protože mě jednou za čas chytne uklízecí amok, vymyslela jsem si, že bychom mohli u našich v baráku udělat čistku, objednat kontejner a vyřadit staré věci. Taky jsem tak trochu tušila a doufala, že mě čeká objev zapomenutých hraček, se kterými jsem si jako dítě devadesátek vydržela hrát do aleluja.

Pogy - tohle byl první poklad, který jsem našla. Malé kulaté placky, se kterými jsme si vydrželi hrát na prvním stupni základní školy snad každou přestávku. Vsadili jste jich pár do "banku" a pomocí házítek (silnější placka) jste měli pogy otočit. Ty otočené pak byly vaší výhrou. Sbíraly se různé sady, po čase byly i pogy "fejkové" (třeba jako dáreček ke krabici Myšky Krupičky!

Samozřejmě, že jsem byla nucená vyhodit barbínky, protože ten chumel, co měly místo vlasů, už by nerozčesali ani v Loreálu. Ken letěl za nima taky, stejně jako roztrhané plakáty Kelly Family, staré časopisy Kačer Donald a další. Z čeho jsem měla další svátek bylo, když jsem objevila staré Čtyřlístky, jehož příběhy jsem hltala a četla pořád dokola a dokola. Za zmínku taky stojí má skoro profesionální koláž na téma Olympijských her Nagano 1998 ve čtvrté třídě (viz foto dole).

Opravdovým skvostem ale byla krabice s mými starými telefony, mezi nimiž byl i můj úplně první, který jsem dostala k Vánocům v roce 2001. Chodila jsem do osmičky a strašně jsem po nějakém mobilu toužila. Necelá půlka třídy už ho samozřejmě měla. Po večeři, koledách a rozdávání dárků žádný balíček tvarově neodpovídal. Začala jsem rozbalovat krabici (asi) s botama (u čehož jsem se tvářila jako Michal o Vánocích v Pelíškách:"díky, táto!"). A ejhle, kamufláž! Místo bot tam byl. Teda byla! Motorola T180.
Měla dvouřádkový displej, aktivní řádek byl jen jeden a když mi někdo poslal smsku, objevilo se jen číslo (ne jméno), který jsem si musela dohledat v seznamu uložených kontaktů. Žádný hry, smajlíky, aplikace, internety. Jen monotónní vyzvánění a absence budíku. Ale ta baterka jak dlouho vydržela! Radost nevyčíslitelná. A honem nabít kredit a prozvánět se do bezvědomí..

Nesmím taky zapomenout na Tamagoči. Malé "vajíčko", ve kterém bylo ukryté v mini digitálním displeji nějaké zvířátko. O to jste se museli starat, krmit ho, uklízet hovínka, hrát s ním hry a dávat ho spát. Pokud jste pečovali hezky, rostl do krásy. No a když jste po čase zapomněli, jednoho dne se na displeji objevil hrobeček s duchem a o slzy bylo postaráno. Vzpomínám si, že když jsem Tamagoči (kuře) našla pod stromečkem, dostala jsem záchvat breku, že ho nechci, že mi určitě umře. Dnešní děti už by to asi nerozházelo, ale já se fakt bála!

Stejně ty devadesátky, to byla doba. Co doba, byl to životní styl! Nahodit šusťákovku, do uší walkmana a vyrazit za kamarády ven!

Jaké vzpomínky máte na devadesátky vy?

dětství devadesátky vzpomínky poklady