Na druhou dávku jsem jela přesně po čtyřech týdnech, v první půlce prosince. Byla jsem strašně zvědavá, co dělají onko markery. Před CT vyšetřením jsem měla "krásné" číslo 1111 (norma je do 35). U mě je tato hodnota teď víceméně "normální", protože tím, že ten nádor pořád v těle v nějaké formě je, těžko budu mít markery v normě. Čekala jsem, že trochu klesnou, případně zůstanou stát, ale jaké bylo překvapení, když jsem se dozvěděla, že jsou přes 1400. Jak je to možný? To ta chemka nefunguje? Hned se mě chytla totální beznaděj. Paní doktorka mě uklidňovala, že někdy to trvá i víc dávek, než markery začnou klesat. Strýček Google zase říkal, že to může být i tím, že jak léčba zabírá, tak ty buňky, který už to mají vlivem chemoterapie za sebou, udělají právě ten vyšší počet. No můžu říct, že jsem byla pěkně naštvaná, zklamaná a postrádala jsem smysl toho všeho. Ale dám na lékaře a vyčkáme.

Po kapání jsem se opět vypravila na basket, i když už jsem byla opět v tom zmuchlaným módu, ale rychle ještě něco zažít, než ulehnu na gauč. Další dny byly trochu peklo. Únava, nevolnost větší než při té minulé, vyřízenost, mozková mlha, v puse bolavý aft a bolavé dásně. S jídlem a pitím to bylo hodně na štíru, za celý den jsem zvládla třeba přesnídávku a jogurt, nic víc. Nejhorší je, že mám většinou chuť jenom na sladký, ale když to jíte celý dny, už to fakt nejde. Zkusila jsem si asi čtvrtý den dát špagety, které jsem si tím samozřejmě znechutila, protože jsem to do sebe chtěla nasoukat, jaký jsem měla strašný hlad, ale chuťově to fakt nešlo. Do toho jsem se snažila pomalu dodělat nějaký objednávky macramé před Vánoci, dokoupit dárky, uklidit, vyzdobit byt, ale tohle všechno přišlo na řadu až v dalším týdnu, protože jsem na to neměla vůbec energii.

Štědrý den vyšel na neděli, tak mi začal maraton. Ráno do kostelka, oběd, jet za dědou do nemocnice udělat Vánoce, jet domů dát si se Zdendou dárky, jít k našim pomoct s přípravou večeře, dárky, jít zpátky domů a jet na Půlnoční, kde jsme s holkama zpívaly. Další den ráno opět kostelík – zpívaly jsme, pak oběd a jet k tátovi na návštěvu a ještě přijela Zdendy sestra s rodinou. Na Štěpána první den trochu víc v klidu, balit na hory a další den odjezd na týden do Krkonoš. A to mi konečně začaly Vánoce. Chvíli nic nedělat, nejezdit, nezařizovat, neřešit, prostě jen být, odpočívat, a když na to přijde, tak nedělat vůbec nic. Do toho se mi na Štědrý den vyrazila na břiše a hrudníku vyrážka. Nejdřív jsem se tomu smála, že už jsem se z toho všeho opupínkovala. Plno malých červených teček, které na hrudníku trochu svěděly. Tak, na Štědrý den mi nikdo nepomůže, zkusím to vyřešit teda sama – dala jsem si léky na alergii (kdyby to náhodou byla), mazala zinkovým krémem. Vyrážka zůstala cca 10 dní a pak sama zmizela. Bylo to z chemoterapie jako vedlejší účinek. Paráda, to jsme tady ještě neměly. A co vlasy? Ty samozřejmě drží. Jen mi přijde, že rostou trochu pomaleji a jsou sušší. Díky Bohu za to, ale kdybych se aspoň nenechala ostříhat?! Dva roky to pěstuju a teď zase znova? No nevím, jestli se mi to dorůstání chce po čtvrté znovu absolvovat.

Také se mi občas lehce odlepoval stomický sáček. Naštěstí to nebylo nic hrozného, nehoda se nestala, ale pátrala jsem, čím to může být. Při chemkách prostě kůže reaguje trochu jinak. Zkusila jsem vyměnit bariérový sprej, který se aplikuje na pokožku jako ochranný film, vyměnit za jiný, ve kterém je alkohol, po nasazení sáčku ho pro lepší přilnavost zahřát trochu fénem, a zatím to vypadá dobře. 

Krkonoše byly krásné, jídlo skvělé, jen to počasí úplně nevyšlo. Byla spíš mlha a jen jeden jen byl trošku slunný. Ale nebolelo mě břicho, zvládla jsem chodit i na procházky. Jen lyžování jsem letos vynechala. Mým snem je jet na jaře do Alp, tak doufám, že to zvládnu.

Silvestrovská oslava byla také příjemná, jako každý rok zde hrála zábavová kapela, tak jsme si to hezky užili. Po příjezdu jsem chvíli cvičila na saxofon, všechno zase připravila na dny, až po chemce nebudu ničeho schopná. To už je takový rituál. Uklidit, vyprat, nakoupit, uvařit si vývar do mrazáku. Zajela jsem si do Liberce na krev a s napětím jsem očekávala, jaké výsledky na mě tentokrát čekají…

ileostomie chemoterapie léčba