Třetí kolo se roztáčí.. (CHT 1/III. linie)

Člověk míní, Pánbůh mění.. Na konci února jsem oslavila symbolické tři roky od klíčové operace v Olomouci. Od té doby se toho tolik událo. Vdala jsem se, zvládla jsem druhé kolo chemoterapií, letěla jsem k moři, jezdila na biologickou léčbu a zahájila imunoterapii.

Teď se to symbolické číslo tři trochu proměnilo a dostalo hořkosladkou příchuť. 

Minulý týden jsem v pondělí absolvovala v Praze kontrolu PET/CT, jako každý půlrok. Vždy to tam celkem odsejpá, ale tentokrát jsem na vyšetření 4 hodiny čekala. V respirátoru, nalačno. Můžu říct, že jsem z toho byla celkem dost otrávená, takže jsem se moc těšila, až mi tu radiokativní látku šoupnou a já už budu v pokojíčku čekat, až se to hezky rozleze po těle a půjdu na to. Hned po mně čekala na vyšetření starší paní, přivezli ji na vozíčku a měla s sebou asistenta, který ji pomáhal vyplnit všechny formuláře. Po zavření na můj pokojíček jsem slyšela, že paní přivezli a je v tom vedlejším, nyní už bez asistenta. A já měla na celou hodinu o zábavu postaráno. Paní totiž při svém věku (a možná i nemoci, nevím) ihned zapomněla, proč v místnosti je, a každé dvě minuty křičela na sestřičky "Haló". Když přiběhly, nevěděla, co chce. Vysvětlily jí, že čeká na vyšetření, že nemůže takhle křičet, protože jsou zde i jiní pacienti, paní se omluvila a za dvě minuty opět spustila na plné kolo. Nejdřív křičela haló, pak že chce domů, že tady nebude, že odchází, že chce kabelku, hřeben, atd. No můžu vám říct, že ač chápu, co to pro ni muselo být, na náladě mi to nepřidalo. Pak jsem se dozvěděla, že paní je 98 let. Tak si tak říkám, zda je potřeba takhle starého člověka stresovat..?

Ve čtvrtek odpoledne mi volala paní doktorka z onkologie. Přišly výsledky z vyšetření a na pohrudnici se vybarvil rozsev, který už tam byl minule. Jen je ho víc a zvětšil se. Projednala to s kolegy a všichni jsou pro, abych nastoupila znovu na chemoterapie, i vzhledem k vysokým markerům. Třetí kolo. Popravdě mě ta zpráva ani úplně nepřekvapila. Pokaždé, když na kontrolu jdu, jdu tam s tím, že se to může stát. Jelikož jsem dva roky od poslední chemo, která zabrala a držela mě tento čas v klidu, rozhodli se zkusit dát stejnou látku jako jsem měla, tzn. pětihodinovou chemku. Nyní bez biologické léčby, jelikož už na ni nesplňuji kvůli recidivě nějaké předpisy.

Mám si to rozmyslet, ale pokud budu chtít, mohu přijet hned další den - v pátek, byl to totiž původně můj termín na biologickou. Pro jistotu jsem zavolala o konzultaci panu doktorovi kvůli imunoléčbě, ale naštěstí v chemce není problém, naopak se to vzájemně podporuje, jen tam musí být týdenní rozestup v aplikaci.

Racioálně jsem si teda řekla - čím dřív začnu, tím dřív to budu mít za sebou. A druhý den jsem kapala. Ještě že mám okolo sebe takové úžasné lidi, včetně sestřiček z aplikačního sálku. Přivítaly mě se slovy, že to přeci spolu zase vybojujeme. Poslala jsem také výsledky panu docentovi do Olmíku a ten mi odpověděl, že nález není tak zlý, abych to vzdávala. Takže jdu do toho. Zase. Potřetí!!! 

Když jsem poprvé přišla o své dlouhé blond vlasy brala jsem to jako daň. Když jsem o ně přišla podruhé, už jsem věděla, do čeho jdu a nějak mě to nerozhodilo. Ale když to přichází teď, potřetí, tak to už mě fakt nasralo! laughing Už mi šel učesat miniculík, koupila jsem si nové pinetky a natáčky! A teď se mi tady v poličce pěkně vysmívají. Takže šup, letíte do kouta, protože vás budu potřebovat nejdřív tak o Vánocích. 

Je strašně zvlášní, jak člověk to špatné zapomene. Věděla jsem, že stav, který mě čeká nebude žádná hitparáda. Ale to, co přišlo, se mnou solidně zacloumalo. Představte si úplně tu nejhorší kocovinu v životě. Jenže tady se z ní do druhého dne nevyspíte. Naopak se probudíte ještě do horšího stavu. V sobotu to ještě šlo, i když jsem měla už změněné chutě, ale strašně se mi zapálila pleť na obličeji a vyjelo mi asi milion pupínků. Asi reakce, neměla jsem sílu to řešit. V neděli jsem jen ležela a spala. Na jídlo jsem nemohla ani pomyslet a nejlépe mi dělala perlivá minerálka a cola. K obědu jsem dala pár brambor a večer jsem dostala chuť na nanuka. Klasickej Severáček z Lidlu a jakej to byl panečku koncert! Bolelo mě celé tělo, ksicht mi hořel, takže jsem radši zase usnula. Spala jsem i celou noc. V pondělí ráno mě čekala výměna sáčku a já věděla, že to bude s vypětím všech sil. Dala jsem to, ale pak jsem dvě hodiny ležela na gauči a nemohla nic. Pachy a chutě jsou pořád hnusný. Máte hlad a nevíte, co si dát. A když už jsem něco vymyslela, tak jsem při prvním soustu zjistila, že se mi z toho navaluje... Ale i tak jsem zvládla pár piškotů, přesnídávku, dva knedlíky s omáčkou a k večeři polévku.

Když už mi bylo trochu lépe, zavolala jsem paní doktorce na onko, že mám asi alergickou reakci a že mě ten obličej fakt dost bolí. Hned mi doporučila, jaké léky mám nasadit a po konzultaci s kožní mi poslala recept na mastičku. Protože s tímhle ksichtem fakt mezi lidi nejdu! laughing Ve finále díky za respirátory, že to skrejou. I když je teď mám nosit jen v nezbytném případě, aby to dýchalo. Jsem nakonec ráda, že se nikam nemůže, aspoň mi to není líto.tongue-out

Celkem dost mě brní prsty u rukou, jsou necitlivé, například jak se teď dotýkám tlačítek na klávesnici, už to je to hodně nepříjemné. Musím ruce protřepat a chvilku nechat odpočinout. To vše jsou nežádoucí účinky chemky, nic nového. Jsem celkově jak praštěná, nejde mi moc číst, soustředit se. Jsem jak v bublině. Nedokážu to asi úplně popsat - prostě vytuplost.laughing

Jsem v tom zase. Do třetice všeho dobrého. Říkám si, že všechno je načasované tak, jak má být a jsem rozhodnutá zabojovat. Na mysl mi přicházejí roztodivné myšlenky, ale ty nesmí dostat prostor. Ne teď. Ukápne pár slz, zanadávám si a prostě musím jet dál. Moc se těším, až mě přestanou bolet ruce a nohy a troufnu si jít tady za panelák na svou obvyklou procházku.

A abych se zabavila, vybrala jsem nám do nového bytu zásuvky, vypínače a teď ladim dekor dveří. cool Pořád se totiž musíme na něco těšit...kiss

ileostomie chemoterapie léčba

100blog
Bára

Bára

Kdo jsem?

Ahoj, jmenuji se Bára, bydlím v srdci Lužických hor, je mi 34 a od konce února 2018 žiju se stomií.

BIO

Nejnovější články

Letní kratochvíle a Amsterdam
Kaliméra

Kaliméra

29. 6. 2022

Lynparza

Lynparza

31. 5. 2022

Apríl!

Apríl!

15. 4. 2022

Srdce od srdce

Srdce od srdce

10. 2. 2022

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Více informací