Po několikaměsíční pauze se opět hlásím. Konečně jsem dostala „psavou“ náladu, tak se pokusím ty poslední měsíce nějak v krátkosti zrekapitulovat. Od března jsme v kostele nacvičovali velikonoční divadlo a měli jsme s tím teda hodně práce. Trošku jsem si v duchu nadávala, na co jsem se to zase dala, ale výsledek byl opravdu pěkný. Odehráli jsme na konci května dvě představení v místních kostelích a lidé byli nadšení. Prý nám příběh o tom, co se odehrávalo po Kristově ukřižování mezi jeho učedníky, naprosto uvěřili. Pak nastalo další vystoupení z mé komfortní zóny a to zpívání na Noci kostelů. Ne se sborem, ale sólo. Po mnoha letech (naposledy někdy na vysoké) jsem si sama stoupla k mikrofonu a můžu vám s klidem říct, že ve mně byla malá dušička. Nakonec po menší kolizi mp3 doprovodu vše dobře dopadlo a já si mohla pomyslně odškrtnout další osobní cíl – opět vystoupit před lidmi. Zpěv mě vždycky bavil a naplňoval, však jsem od školky až po vysokou školu vždycky někde zpívala. V zaměstnání jsem pak vedla i pěvecký sbor. Po léčbě a operacích jsem bohužel částečně o hlas přišla, ale i tak (na tu bídu), to zatím ještě celkem zní.

V červnu mě zmohl nějaký moribundus, ležela jsem celý týden v horečkách, ale na jednu stranu jsem byla opravdu ráda, že jsem si odpočinula. Nějak mě ten koloběh povinností pohltit a necítila jsem se úplně fit. V červenci jsme odjeli na pár dní na Moravu a bylo to moc fajn. Ale i tam mě dostihlo vyčerpání a z krásné prohlídky zámku Vranov nad Dyjí jsem se musela po čtvrthodině nechat vyvést ven, protože mi bylo na omdlení. Vedro, žádný vzduch, dlouhé stání, asi to znáte. Měli jsme ještě naplánované znojemské podzemí, do kterého jsem se se svými klaustrofobickými sklony trochu bála, ale po přečtení recenzí jsme zkusili ten nejlehčí okruh a bylo to príma. Krásný start do začátku léta. Jenže ouha, po příjezdu jsme museli začít intenzivně řešit mého prarodiče kvůli velké zdravotní indispozici a stres byl „natotata“ zpátky. Do toho se mi přidala bolest břicha a vleklá uroinfekce, takže antibiotika.

Jako každý rok jsem s mou mamkou pořádala příměstský tábor a těsně před začátkem nám vypadla jedna vedoucí, takže další komplikace. Pro mě to bylo opět vysilující, a abych toho neměla na bedrech málo, po pravidelné kontrole na gynekologii mi volala sestřička, ať přijdu, že mi nevyšly dobře stěry z jizvy po děloze. V hlavě najednou nic. Prázdno. V uších vám hučí a pomalu zpracováváte, že se asi zase něco děje. Oči se zalejou a v hlavě už naskakují scénáře jako jednotlivé fotky. Blik – biopsie, blik – CT vyšetření, blik – konzultace v Praze, blik – chemoterapie. Tak se zase uklidníme, nic není jisté, jsou to jenom stěry. Volala jsem své onkoložce a ta mě uklidnila, že si myslí, že to nebude nic dramatického a že mám zavolat panu profesorovi do Prahy a zkonzultovat to s ním. Popravdě, mně se nechtělo vůbec nic. Slavila jsem 35. narozeniny, které měly hodně hořkosladkou příchuť. Nechtěla jsem absolutně nic řešit. Víkend na to jsem šla za svědka mojí nejlepší kamarádce a měla jsem trochu jiné starosti. Však ono se to za těch pár dní nezblázní.

Svatbu jsme si opravdu užili, byla krásná plná dojemných zážitků. Po svatbě jsem se konečně dokopala, naskenovala výsledky z gynekologie a sepsala panu profesorovi e-mail. Stejně bude mít dovolenou, znělo mi v hlavě, a taky že jo. Přišla mi automatická odpověď s tím, že bude až další týden. Tak jsem si trochu oddychla, že to teda bude k řešení až příští týden a pustila jsem se do nějaké jiné práce. Najednou mi zvonil telefon – nějaké neznámé číslo. Málem jsem spadla ze židle, když se mi představil sám pan profesor! Omlouval se, že mi neodpoví na e-mail, protože je na dovolené a nějak mu to tam nejde odesílat, ale že mě může ujistit, že ženám po odstranění dělohy a ještě s mou mnohaletou diagnózou se takové stěry už dnes nedělají, protože se právě může stát, že tam vyjde něco divného (už jen název atypické polymorfní elementy napovídá, že?!) a že to vůbec nic neznamená, ať jsem v klidu. Dále se mě ptal, jak se mám a že ta studie nového léku, kterou mi slibuje už dlouho, se konečně otevírá a až k němu na podzim přijedu na konzultaci, řekneme mi víc. A celý krásný rozhovor završil tím, ať si tohle číslo uložím, že je to jeho mobil a kdyby se cokoliv dělo, ať mu hned volám. Chtělo se mi řvát radostí, ale já jen brečela jako kráva. Aspoň v tom všem přílivu negativních zpráv a situací ohledně prarodiče přišlo něco pozitivního.

Blížil se konec prázdnin a s tím i odlet na dovolenou k moři, na Krétu. Týden před odjezdem mě zase pobolívalo břicho, potřebovala jsem nonstop na záchod, takže všechno nasvědčovalo tomu, že uroinfekce stále asi není zdolaná. Zašla jsem tedy ke svému praktickému lékaři, nafasovala jednu normální a jednu sterilní zkumavku na moč a den před odletem mi volala sestřička, ať dorazím, že mě chce vidět pan doktor. Vystřelila jsem jako šíp do ordinace a odcházela jsem s receptem na antibiotika na 14 dní. Jo, to mi ke štěstí opravdu chybělo. Trochu jsem si brekla, jen co je pravda. Člověk se na to celý rok těší a pak tohle. Žádný sluníčko, žádný alkohol a koupání. A budu se modlit, aby mi po těch lékách nebylo blbě, nebo neměla alergickou reakci.

Jak to tak bývá, nic není tak horké. V moři jsem se vykoupala, na sluníčko jsem zbytečně nelezla, ale s mými léky naštěstí sluníčko nevadilo a občas nějaký drink jsem si dala také. Dovolená byla perfektní, byli jsme v menším hotelu pro hosty 16+, tudíž zde byl opravdu nevídaný klid. Lidé na pláži si četli, nebo jen tak leželi, nikdo nevřeštěl, neběhal, nekravil, prostě pohoda se vším všudy.  Vzduch tak krásně voněl, napůl slaně, napůl kořenitě, vůní prosycenou borovicemi. Udělali jsme si dva výlety – do města Chania (bývalé hlavní město Kréty, kde bylo i naše letiště) a je zde krásný historický přístav. Druhý výlet byl do pravoslavného kláštera kousek od hotelu. Také jsme zavítali na místní trhy a okoukli vesničku, ve které jsme bydleli. Bylo vidět, že zdejší obyvatelé asi zápasí s financemi, protože hned na pláži vedle nás bylo plno vybydlených objektů, ve vesničce to také nebylo nijak udržované a vozový park připomínal ten náš cca před třiceti lety. No jako když koukáte na Kamaráda do deště nebo na Diskopříběh. Na pláži jsme zažili i líhnutí karetek, což byl opravdu nevšední zážitek. Hotel a služby skvělé, takže doufám, že budu moct i příští rok opět podniknout takovou dovolenou. Let zpátky byl trochu dobrodružný, nad Řeckem a okolními státy řádily bouřky a při večerním letu jsme je oblétávali a naskytl se nám zajímavý výhled na bouřku, která řádila v dálce, a my na ni koukali seshora. Já, strašpytel z letadla, jsem se teda necítila úplně komfortně, ale dali jsme to.

Břicho mě samozřejmě celý týden nebolelo a jen jsme se začali blížit domovu, zase se ozvalo. S paní doktorkou jsem se tedy domluvila na kontrolním CT po půl roce, tak se budu jen modlit, aby všechny nálezy byly stacionární (neměnné), jako dosud…

"Díky nemoci známe hodnotu zdraví, díky zlu hodnotu dobra, díky hladu sytost, díky únavě odpočinek.“
Hérakleitos

ileostomie léčba cestování