Za poslední měsíc se toho událo nějak moc. Ne, že bych neměla čas o tom všem napsat, toho jsem měla více než dost. Jen jsem potřebovala určité věci trochu zpracovat.. Třeba svůj pozitivní test na koronavirus.

Přes měsíc jsem se neozvala. Stalo se toho více než dost, tak začnu úplně od začátku. Tak se pěkně usaďte, dejte si něco dobrého a čtěte, protože tohle bude lehce delší. 

Bylo pondělí 12. října a já byla doma. Dopisovala jsem tuším nějaké články do místních novin, venku bylo spíš hnusně, tak mi to ani nevadilo. Trochu jsem cítila, jako kdyby na mě šla rýma, ale tak nebylo by se co divit. Počasí děsný, teplota venku nízká, podzim jak vyšitej. Večer mi zazvonil telefon. "Jeeee, volá mi Hanka. Alespoň se konečně dozvím, jak pokračuje její léčba," pomyslela jsem si. O Hance už jsem psala několikrát. Potkaly jsme se v roce 2017 v čekárně na onkologii a vzniklo přátelství, které mě neuvěřitelným způsobem ovlivnilo a obohatilo. Hanka měla podobnou diagnózu jako já, jen o cca 2-3 roky dříve. Prošla různými operacemi a typy léčby a v podstatě mi domluvila konzultaci v Olomouci u pana (nyní už) docenta, který se nakonec pokusil mě operovat metodou HIPEC. Bez Hanky bych se o tom možná nikdy nedozvěděla.. Hance se ale výsledky horšily, podstoupila v červnu druhý HIPEC a docházela na chemky. Poslední telefonát jsem od ní měla z půlky září, kdy mi říkala, že jí z chemky odvezli rovnou na CT. Vysoký tlak, špatné dýchání. Prý čeká na výsledky a uvidí se, asi voda na plicích.

A teď se vrátím k tomu osudnému pondělku 12. října. Telefon jsem s radostí zvedla, ale Hanka to nebyla. No, vlastně byla, protože její maminka se jmenuje stejně, ale sdělila mi smutnou zprávu, že Hanka v sobotu 10. října svůj boj prohrála. Na CT se objevily mimojiné i metastáze na plicích. Byla na tom už hodně špatně a poslední měsíc byl pro ni opravdu utrpením. Podrobnosti si raději nechám pro sebe.. Co je ale v tom všem vlastně hezké, že zemřela doma, v kruhu svých nejbližších, v modlitbách a s panem farářem..

Tak nějak vevnitř, někde vzadu jsem po tom našem posledním videohovoru tušila, že to není dobré. Že možná tato chvíle někdy nastane, ale vždycky jsem tyhle hnusný myšlenky poslala k šípku. Sebralo mě to a skoro celou noc jsem nespala. Myslela jsem na Hanku a na to, co teda čeká mě? Bude to stejný scénář? Bylo mi fakt hodně ouzko a nějak jsem nedokázala přijmout, že už nebudou žádné rozhovory, ve kterých jsme se všemožně podporovaly a sdělovaly si své vychytávky v léčbě, obavy a konzultovaly spolu své různé další kroky...

Druhý den v úterý ráno jsem byla jak zmlácená. Probdělá noc, do toho to počasí, cítila jsem se hodně vyčerpaně. Ve zprávách milion informací o možném lockdownu, tak jsem raději objela ještě pár obchodů a zařídila jsem, co jsem potřebovala. Ve středu mám jet na biologickou, tak ať už to nemusím řešit. Odpoledne jsem začala mít celkem vyšší teplotu, 37,7. Manžel mě uklidňoval, že je to určitě z té smutné zprávy, ale já se trochu obávala, aby to opravdu nebyl náš aktuální společný nepřítel všech - koroňák!. Nemůžu přece jet na onko, aniž bych věděla, jestli to náhodou nemám, to neexistuje. Vzala jsem si tedy Paralen a šla jsem spát.

Ve středu 14.10. jsem ráno zavolala paní doktorce, že nepřijedu a teploty pořád stoupaly. Měla jsem 38,3 a po Paralenu se to snížilo lehce pod 38°C... Tak jsem raději zavolala svému obvodnímu, abych se zeptala, co si o tom myslím a on mě vzhledem k mojí diagnóze hned druhý den poslal na testy. Byla jsem jak kdyby mě něco zkopal. Schvácená, unavená. Ležela jsem a akorát jsem do sebe ládovala vitamíny, Paralen a čaje. Výjimečně jsem si zakašlala a zasmrkala, tak mi nešlo do hlavy, co to teda je? Viróza? Chuť a čich jsem měla. 

Ve čtvrtek ráno mě Zdenda odvezl na odběry. Lilo jak z konve, ale naštěstí tam nikdo nebyl, žádnou frontu jsem nemusela stát. Dělali mi výtěr z nosu z obou nosních dírek a nebylo to zase tak hrozné, jak každý říká. Příjemný to nebylo, ale bylo to rychlé a úplně v pohodě se to dalo zvládnout. Výsledky by měly být do zítřejšího dne. Takže doma opět Paraleny, který nezabíraly, od kamarádky lékárnice jsem dostala tip, že se mám hlavně ládovat vitamínem C, D, brala jsem k tomu betaglukany, Sinupret a připravené jsem měla léky na kašel. Nejlépe prý zabírá Erdomed. Teploty stále okolo 38°C. 

V noci na pátek jsem se otřesně zpotila, že jsem měla mokré pyžámko a v pátek jako když utne. Teplota skončila a začala jsem celkem odkašlávat. Byla jsem doma, odpočívala jsem, četla jsem si, koukala jsem na televizi. Snažila jsem se sem tam něco malinko aspoň uklidit a dezinfikovat, co kdyby náhodou. Večer mi zazvonil telefon, kdy mi z laboratoře volali, že jsem pozitivní a že se mi ozve hygiena. V tu chvíli se mi udělalo pěkně špatně. Psychicky samozřejmě. To je v prdeli, určitě se mi přitíží a v nemocnici, až se budou rozhodovat, komu daj ventilátor, tak mě určitě ne, protože jsem onko pacient, buuuuu. Já vím, zní to směšně. Jenže já se fakt uplně vydeptala. Fakt, prostě Baruna musí mít všechno!  Naštěstí mě manžel uklidnil a ujistil, že to určitě bude dobrý, že jsem v dobrý kondici a zvládneme to.

V sobotu mi volala paní z hygieny. Vyptávala se mě na všechno možné a zajímalo ji, zda mám příznaky, jaké a od kdy. Když jsem jí řekla, že od úterý, chtěla slyšet kontakty od neděle, s kým jsme se viděla delší dobu v místnosti bez roušky. Popravdě jsem tedy řekla, že s jednou kamarádkou, co mě v neděli vezla do kostela a pak s našima, u kterých jsem byla na obědě. Všechny jsem tedy poslala do karantény. Mají ji na deset dní s testem a pokud nechtějí na test, tak na 14 dní a mám jim to já zavolat. Doma se musím samozřejmě izolovat, chodit s rouškou a v rukavicích a vše dezinfikovat, často větrat. Oddělit kartáčky, ručníky a pravidelně je prát (ty ručníky jenom samozřejmě), stačí na 60°C. Nikam s manželem nesmíme a nikdo nesmí k nám. Máme se ohlásit obvodnímu a manžel musí jít na test. Pokud bude negativní a bez příznaků, karanténu ukončí s mou izolací 25.10. No, musím vám říct, že jsem si připadala trochu jako prašivá.  Hlavně už mi skoro nic nebylo, až na to, že mi zeslábl čich asi o 70%. To nejhorší jsem už možná odbyla, nejvíce nakažlivá jsem podle těch různých článků byla pár dní před a pár dní po a teď se tady mám teda zavřít do samostatné místnosti? Hm.... No dobře. Obvolala jsem všechny, co se dostali kvůli mě do karantény, ale i ty, se kterými jsme se viděla ještě dřív, protože přeci jen inkubační doba je různě dlouhá, tak zda někdo nemá taky příznaky. Stále jsem totiž netušila a moc netuším dodnes, kde jsem se nakazila. Celkem jsem se hlídala, nosila roušky, tisíckrát denně jsem si myla ruce, dezinfikovala se...

Začalo mi doma denní klasické rutinní kolečko. Prala jsem skoro pořád a všechno, co šlo strčit do pračky. Kdybych mohla, vyperu i sebe. A na vyvářku!  Kamarádka mi donesla z drogerie dezinfekci na prádlo, takže jsem jela. Denně ručníky, oblečení, pyžamko, župan, pak střídavě povlečení, polštářky, deku, prostě všechno, v čem jsem se válela. Dezinfikovala jsem koupelnu, kliky, vypínače, vodovodní baterie, atd. Hodně jsem četla a čuměli jsme na bednu. Uchvátil mě dokument od Davida Attenborougha - Život na naší planetě. Doporučuju! Nákupy nám nosili kamarádi nebo rodina a já občas šla aspoň na balkon se nadýchat čerstvého vzduchu. Vařil Zdenda, prý abych jídlo nekontaminovala. Měřila jsem si neustále teplotu a kontrolovala se. Doma mám celkem 4 různé typy teploměrů, takže když se mi to u jednoho nezdálo, mohla jsem si to zkontrolovat. Slušnej magořinec, co?

Tři dny před koncem karantény jsme příznaky neměli, Zdenda měl test negativní (hurá, sláva, tři dny se radujte) a lidé z mého bezprostředního posledního setkání před izolací byli taktéž v pořádku. V neděli 25. jsme tedy pomalu končili, v pondělí jsem zavolala svému obvodnímu, zda tedy mohu izolaci opravdu ukončit a bylo hotovo. Už žádný kontrolní test. Prostě jste už považováni za neinfekčního. K našim chodím s rouškou a spíše jsem zatím ještě raději doma, co kdyby náhodou. Musím se pořád šetřit, fyzická námaha prý covid zhoršuje. Taky to cítím, že se možná snadněji vyčerpám (nebo je to z těch 14 dnů na gauči?). V úterý jsem tedy hned jela kapat a zároveň jsem se dozvěděla celkem zajímavou zprávu. Paní doktorka moje papíry poslala do Motola na imunologii jisté paní profesorce, která se zabývá imunoterapií a nejlépe prý tato léčba zabírá na vaječníky a prostatu. A asi bych se na to i hodila. Co všechno to bude obnášet mi sdělí příští středu, kdy jsem pozvaná na konzultaci. Hm, takže jako celkem hustý věci se dějou. Tak uvidíme, určitě vám o návštěvě napíši podrobnosti.

Práce na baráku trošku stála, když tam manžel nemohl chodit, ale střecha je hotová, jsou vyměněná okna, vybourané nové dveře a zazděné staré, to čučíte, co? Já taky. 

Tak si držme palce, ať tohle podivné období zvládneme ve zdraví. Buďte doma, je to konečně prostor pro všechny ty činnosti, na které nyní nebyl čas. Ať ušetříme práci zdravotníkům, kteří nyní zažívají tak trochu "válečnou medicínu". To, že je na dva týdny nyní odložená i onkologická operativa, počty hospitalizovaných...To asi mluví za vše! 

Buďte zdraví a veselí!

Snad jsem vás moc dlouhým psaním neunavila. 

koronavirus ileostomie biologická léčba