Zápolení nejen olympijské (CHT 7/III. linie)

Jak jsem psala v minulém článku, dovolenou jsme si užili a návrat do reality nebyl úplně nejpříjemnější. Nejvíc mě štvalo, že jsem se ani neotočila a už jsem zase pelášila na další - sedmou chemku. Jelikož jsem při páté a šesté měla na jednu z podávaných látek alergickou reakci, domluvily jsme se s paní doktorkou že necháme jen tu látku, co mi alergii nedělá a počkáme, co udělají onkomarkery. Kapání se mi tedy smrsko z pěti hodin na tři a prý by mi ani nemuselo být tak zle.

O víkendu na mě zase přišly pochemkové přeházené chutě a já si v neděli večer vymyslela, že mám chuť na lívance. Jako správný nenasyta jsem jich usmažila celkem hodně a různě si je nazdobila. Jedny se skořicovým cukrem, druhé s marmeládou, třetí s ovocným jogurtem... V noci mi začalo být celkem těžko a nemohla jsem spát. Začaly mi hnusné stavy zimnice, horečky, vyčerpanosti, bylo mi hodně zle od žaludku. Přisuzovala jsem to tomu, že mi asi nesedly ty domácí lívance. Ráno mi bylo pořád špatně, ale nějak jsem to přečkala, teploty odezněly, ale v úterý a ve středu se mi stav nezlepšoval, spíš naopak. Měla jsem pořád průjem, byla jsem dehydrovanější, neměla jsem na nic chuť a byla jsme tak slabá, že jsem si ani neudělala pití. Manžel chodil z práce makat na barák, takže jsem musela povolat mamku, aby se mnou byla doma. Nezvládla jsem vyměnit sáček, zuby jsem si čistila na etapy, celé hodiny jsem jen ležela a po každé menší námaze jsem to několik desítek minut rozdýchávala. Tak jako to mi je líp po snížené dávce?? Trošku jsem začala panikařit.

Zkoušela jsem doplňovat minerály ionťákem, vývarem a kamarádka ze stomické skupinky mi poradila Imodium, po kterém jsem už nebyla jako průtokáč. Neměla jsem ale pořád na nic chuť, byla jsem hodně unavená, slabá a už jsem se smiřovala s tím, že to asi bude na nějakou noc v nemocnici. To přeci není normální, abych měla takové stavy po chemce? Zavolala jsem tedy své paní doktorce na onko, probraly jsme příznaky a překvapila mě s tím, že prý řádí nějaký střevní moribundus a i personál v nemocnici padá jak švestky. Vypadá to, že jsem to taky chytla, mám vydržet, prý to trvá déle, než se lidé vzpamatují a kdyby se to přes víkend nezměnilo, tak podle stavu - nemocnice, nebo praktik. Naštěstí jsem se tím i psychicky uklidnila a po víkendu jsem byla v pořádku. Můžu vám ale říct, že jsem měla celkem nahnáno.laughing

Ještě se vrátím k jedné věci. Zjistila jsem, že mi dělá strašný problém říct si někomu o pomoc. Do poslední chvíle, co můžu, si prostě neřeknu! Přemýšlela jsem nad tím, proč tomu tak je a asi mám pocit, že by to bylo moje osobní selhání. Nejsem zvyklá něco vzdát a už vůbec ne před ostatními. Na tom budu asi muset zapracovat.. Jak to máte vy? Umíte si říct o pomoc, když je to potřeba?

Po tomhle super týdnu na gauči jsem si dala tedy trošku rekonvalescence a poslední týden před další chemkou jsem měla počtvrté příměstský tábor. Jelikož téma olympijských her bylo více než aktuální, vymysleli jsme kreativní olympiádu a účastnice plnily rozličné sportovní i umělecké disciplíny. Trochu jsem se toho bála, jelikož jsem s dětmi zase delší dobu nepracovala, ale vše dopadlo skvěle a tábor se moc líbil. Měla jsem pocit, že jsem zase normální, že je všechno skoro jako před nemocí. Bohužel v pátek jsem musela zase na chemo, moje tři týdny byly zase ty tam. Manžel onemocněl angínou, takže mě odvezla jedna má kamarádka. Ha a tady je změna! Řekla jsem si o pomoc. cool Konečně nějaký posun jsem udělala. laughing Markery opět trochu klesly a paní doktorka mi sdělila, že by ráda tyhle poslední chemošky trošku zmírnila, aby mi nebylo tak zle, zároveň aby to zabíralo, takže to budeme vždy aktuálně šít na míru před kapáním. Nyní jsem dostala trochu menší dávku než minule a počkáme, co to udělá. Také mi navrhla si rozmyslet očkování proti covidu. Na imunologii v Praze mi ho též nezakázali, tak o tom budu uvažovat. Asi by bylo fajn to sfouknout před podzimem i vzhledem k tomu, jak se na mě všechny moribundy lepí, nemám slezinu (hlavní imunitní orgán) a jsem v onko léčbě. 

Po kapání jsem se zvládla vrátit ještě na příměšťák na závěrečný olympijský ceremoniál, předávání medailí a i já tu svou dostala. Symbolickou, ale krásnou. Evokovala ve mně odhodlání, vytrvalost, směs emocí, vzestupy a pády, sílu a houževnatost. Ve sportu i v životě!kiss

ileostomie chemoterapie léčba

100blog
Bára

Bára

Kdo jsem?

Ahoj, jmenuji se Bára, bydlím v srdci Lužických hor, je mi 34 a od konce února 2018 žiju se stomií.

BIO

Nejnovější články

Letní kratochvíle a Amsterdam
Kaliméra

Kaliméra

29. 6. 2022

Lynparza

Lynparza

31. 5. 2022

Apríl!

Apríl!

15. 4. 2022

Srdce od srdce

Srdce od srdce

10. 2. 2022

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Více informací