Tak a je to tady. Zase pojedu na chemo. Zní mi dva hlasy v hlavě, jeden pesimistický a druhý optimistický. Ten první si mele: Opět budu bez vlasů, bude mi zle, k tomu se projeví x nežádoucích účinků léčby, na to se fakt netěším. Druhý: Ale zabere to, bude mi dobře, bude to šetrnější, tak jdeme do toho! Nu, dobrá.

Na onkologii nakráčím v páteční ráno jako stará harcovnice. Vše znám, vím, co mě čeká. Nejdříve na kartotéku, nahlásit váhu, pak k paní doktorce a poté čekat, až mě zavolají na aplikační sálek. Sestřičky jsou překvapené, co tam zase dělám, ale bereme to s humorem. Vysvětlují mi, v čem je moje chemo teď jiná a ony i paní doktorka mi řekly, že bohužel vlasy půjdou dolů. Nová chemo Caelyx má oranžovou barvu, interně mu říkáme Aperol, prý pak můžu čůrat oranžově, tak ať nemám šok. Jako první mi pustily karboplatinu, hezky pomalu, kvůli dřívějším reakcím před dvěma lety. Takže místo kapání na hodinu, jsem z toho udělala hodinu a třičtvrtě, ale ničemu to nevadilo. Dohromady jsem kapala tři, což z těch minulých pěti hodin bylo vlastně v pohodě. Probraly jsme přípravy na Vánoce a co budeme péct. Zeptala jsem se také na kontraindikace s bylinkami, protože některé mohou ovlivňovat účinky chemo. Se mnou začínaly i dvě ženy cizinky a jeden muž. Když někdo začíná poprvé, je to hodně emotivní. Většinou jsou slzičky a sestřičky vždy vše trpělivě vysvětlují. Dostali jsme i malý dáreček – čepičku se vzkazem od paní, co je ušila a darovala na onko, a vzkaz od dětí. Já jsem sice říkala, že jsem taková falešná prvnička, ale prý si ji zasloužím taky.

Ten den jsem ještě pod vlivem léků zvládla jít se dívat na basket a další den jsem seděla v knihovně a prodávala jsem své macramé výrobky na trhu. Byla jsem v takovým zvláštním módu, trochu bych to přirovnala k mírné opilosti a vytuplosti. V neděli už přišel ten pravý hnus, jako příšerná kocovina. Nic moc mi nechutnalo, ale jedla jsem. Polehávala jsem, koukala jsem na telku, číst mi nešlo. IQ mi kleslo asi na polovinu a objevila se mozková mlha. Takový ten pocit, kdy si myslíte, že ten svět okolo vůbec nestíháte. V pondělí jsem potřebovala udělat objednávku přízí na macramé a nebyla jsem schopná to udělat, asi hodinu mi to trvalo. O dokončení článků do novin ani nemluvím. Ale bylo mi to jedno. To jsou všechno nepodstatný věci, říkala jsem si. Pálil mě obličej, bolely mě dásně a strašně rychle mi bilo srdce. To bušení trvalo asi týden. Byla jsem i na echokardiografii a nic se nezjistilo. Tak ještě bude holter.

Další dny se to začalo lepšit a já jsem se konečně z toho trochu probrala. Měla jsem online terapii, což je mimochodem úžasná věc. Vybrala jsem si terapeutku podle videa na webu www.hedepy.cz a hodně mi to vyhovuje. Poradila mi spoustu technik a triků, jak zvládat svůj stav a já se rozhodla, že si splním svůj sen a začnu hrát na saxofon. Domluvila jsem si lektorku, koupila nástroj a mám za sebou první lekci. Strašně jsem se toho bála, že to neudýchám, ale zatím to není nic tak hrozného. Hlavně, o co jde, můžu si vše ušít na míru. Také jsem začala pátrat po psychosomatické příčině mého onemocnění a dostala jsem se k další terapeutce, která mi s tím pomáhá. Bude to složitý proces, ale věřím, že bude mít výsledky.

Tělo je občas nečekaně unavené, také mi některá jídla vůbec nechutnají a na nohách mám asi 15 modřin z každého sebemenšího ťuknutí. Nechala jsem si ostříhat vlasy, abych předešla tomu, že budu všude po bytě sbírat dlouhý vlasy a vypočítala si podle minulých zkušeností, kdy mi vlasy vypadají. Akorát mě tak nějak nenapadlo, že vlastně všechno může být jinak. Vlasy mě nezačaly bolet a do dnešního dne nevypadl ani vlásek! Jakože cože? Takže já se nechám ostříhat, nakoupím si nový turbánky, novou paruku a nic?! Kdo si ze mě tady dělá srandu?! Jsem samozřejmě šťastná, ale to jsem ty vlasy nemusela stříhat, že jo. Předpokládám, že po druhé dávce to asi dolů půjde, tak uvidíme…

Každopádně já se těším na Vánoce, na přípravy, všude jsou závěje sněhu a je to vlastně krásný a kouzelný. Jsem teď strašně vděčná za ten mód tady a teď. Za zklidnění, za radost z maličkostí. Den, kdy mě nebolí břicho, můžu jíst a nejsem unavená, je vlastně naprosto v topu!

ileostomie chemoterapie léčba