Živá knihovna

Těsně před Vánoci jsem byla pozvaná na jednu krásnou akci jménem Živá knihovna. Co to obnášelo?

Jak už to u těchto věcí bývá, dostala jsem se k Živé knihovně trochu náhodou. Jela jsem na třídní sraz z vejšky a potkala jsem se se spolužačkou, jejíž manžel tuto akci pořádá. Zeptala se mě, zda bych se chtěla účastnit, já souhlasila a on se mi měsíci ozval. Dali jsme se schůzku, řekl mi co a jak a já účast potvrdila. O co tedy vlastně jde?

Živá knihovna je vlastně založená na dialogu s někým, kdo zastupuje určitou skupinu, na kterou je často nahlíženo s nějakým předsudkem. Je to akce, která se symbolicky pořádá v knihovně, na níž se zvou žáci 8. a 9. tříd základní školy a studenti středních škol. Mají k dispozici anotace knih, to znamená krátký odstavec o tom, jaký příběh která kniha představuje. Seznámí se s pravidly (např. anonymita, vrátit knihu ve stejném stavu, jako při vypůjčení) a dobrovolníci je poté ke knize dovedou. Jsou připraveny stolečky, kde se tváří v tvář setkáme a povídáme si. Najednou si knihu mohou půjčit tři čtenáři a doba čtení je max 30 minut.

Nějak jsem vůbec nevěděla, jak svou "knihu" nazvat. Nechávala jsem to na múze, která ale hodně dlouho nepřicházela. Když už jsem na poslední chvíli vymyslela název (Ne)viditelný handicap, měla jsem problém napsat anotaci. Jak popsat svůj příběh v pár větách? Co chci vlastně dětem říct? Jak to udělat, aby je to oslovilo? Napsala jsem pár řádků, které jsem druhý den smazala a přepsala. Až podruhý jsem byla spokojená. Odeslala jsem vše pořadateli, byla pochválená a čekala na Den D.

Měla jsem za úkol zamyslet se nad tím, jaký stereotyp či nálepku představuji - stomik, onkologický pacient a co dětem budu sdělovat, případně jaké jim budu pokládat otázky. Není totiž úkolem vychrlit ze sebe svůj životní příběh, nýbrž vybrat kapitolu a nad ní diskutovat. Bourat v žácích zažité stereotypy a např. zasít semínko (či jen nahrnout hlínu) v pohledu na handicap a onko onemocnění. No, úkol značně náročný, ale výzvy já tuze ráda!

Přijela jsem do knihovny a po seznámení se s ostatními knihami (bylo nás 20 žen) jsme byly vyslány k diskuzním stolečkům. Byla tam s námi např. starostka, vědkyně, vojanda, manželka gamblera, cizinka, atd. Naplnila jsem si skleničku s vodou a začal koloběh rozhovorů. Většinou přišla děvčata po dvou, po třech. Styděla se a po nabídnutí tykání mi stejně dál vykala. Začala jsem tím, zda si holky četly mou anotaci, nebo zda mi byly přiděleny, bylo to tak půl na půl. Ze začátku jsem se spíš ptala já.

Co si představí pod pojmem handicap, jestli ví, co je to stomie/vývod? - neví

Pokračovala jsem krátkou vsuvkou z biologie, jak stomie vypadá a funguje, proč ji mám zrovna já.

Dále jsem se ptala, zda by zkusily odhadnout, kolik je stomiků v ČR? - přesné číslo neexistuje, protože jsou i dočasní stomici, ale jedná se o 10 - 15 tisících. Že stomikem není jen člověk po nádoru tlustého střeva.

A pak už se většinou začaly ptát samy. Nejdříve jsem se snažila rozbourat jejich náhledy svými příklady předsudků, které jsem měla sama. Že jsem si myslela, že to mají jen starý lidi, že je to nechutný, smrdí to, společenskej život ende šlus konec. Zaměřila jsem se také na komunikaci s onkologicky nemocným člověkem.

A co mé milé čtenáře nejvíce zajímalo?

Zda jsem se bála smrti, co bylo na nemoci nejtěžší, kolik moje léčba stála pojišťovnu, jestli se můžu koupat v bazénu, sportovat, zda můžu mít děti, jestli mám jizvy, co na to partner a rodina, zda se kvůli tomu někdo se mnou přestal bavit. Co mi pomáhalo v tom, udržet se psychicky v pohodě. Jestli se uzdravím, nebo jak jsem na tom. A taky mi říkali, že vypadám moooc dobře (děkuju!).

Po čtyřech rozhovorech (4x30min = 2 hodiny) jsem si musela dát půlhodinky pauzu. Hlavu jsem měla jak pátračák, potřebovala jsem na záchod a měla jsem hlad. Po pauzičce jsem se nechala "půjčit" ještě asi třikrát, už ani nevím. Dokonce jedna dvojice holek chtěla i pytlík vidět. Samozřejmě ne ten, co mám nalepený, ale měla jsem dva čisté vzorky v kabelce, takže předváděčka.

Když jsme skončili, všechny knihy jsme se sešly na zhodnocení. Dostaly jsme certifikát a symbolickou odměnu. Pro nás, knihy, tím akce skončila, pro žáky ale ne. Vyučující si odnesli návody na aktivity, jak s tím, co dnes jejich žáci zažili, budou dále pracovat.

Jela jsem domů úplně vykecaná (což je u mě co říct, ti co mě znají, vědí) a trochu mě bolela hlava. Ale ten pocit, že jsem účastnila něčeho tak záslužného, byl nepopsatelný. Taky jsem si po cestě vlakem celý den přehrávala a vychytávala mouchy, co bych příště vynechala nebo co jsem neřekla. A pak tupě zírala z okýnka. Každopádně jsem moc vděčná za příležitost, získané zkušenosti jsou k nezaplacení.

Zajímá vás, s jakou anotací jsem vystupovala? Tak tady to je:

(Ne)viditelný handicap

28 let. Věk, kdy půlka mých vrstevníků ještě pařila a cestovala a druhá půlka zakládala rodiny. Já byla někde uprostřed. Pracovala jsem jako učitelka na základce, snažila jsem se našetřit nějaké peníze, abych mohla s přítelem cestovat, nebo pokud přijde dítě, pořídit bydlení. Místo toho jsem si vyslechla ten nejhnusnější ortel, který nechce nikdo z nás slyšet – zhoubný nádor. Zatímco někdo nadává, jak si má každý ráno upravit vlasy, já o ně vlivem chemoterapií přišla rovnou dvakrát. Někdo se honí za skvělou postavou a já vlivem léčby a operací postupně zhubla 25 kilo a musela jsem donutit tělo přibrat, abych léčbu fyzicky zvládla. Abych neměla o překvapení nouzi, získala jsem ještě jeden „módní“ doplněk – pytlík na břiše. Vlivem onemocnění a následné operace mi byla vyvedena stomie – vývod z tenkého střeva. I přes všechno jsem šťastná. Začala jsem si totiž budovat život, od kterého si nebudu potřebovat odpočinout.