Den D. Co se stalo? Nic! Dnes jsou tomu dva roky, co jsem poprvé u své gynekoložky na ultrazvuku viděla svoje útvary v břiše. Trvalo to přesně měsíc, co jsem se dozvěděla svou diagnózu a jela na první chemoterapii. O tom, co mi nemoc vzala, jsem bilancovala před rokem. Chtěla jsem se na to podívat z té druhé stránky. Co mi nemoc dala?

Takže jsem si vzala na pomoc elektronickou tužku Davida Pospíšila a zanalyzovala jsem celé dva roky jako hokejový zápas. Nee, to je samozřejmě legrace. Splínu bylo dost, nyní je čas se ohlédnout a říct si, co mi nemoc dala.

• Neuvěřitelný rozhled. Dozvěděla jsem se tolik nových informací, co se týká léčby, chemoterapií, operací, stomie a její ošetření, stomických pomůcek a zkusila jsem si všemožné typy vyšetření. Jasně, bez toho všeho bych se klidně obešla, ale zase musím říct, že mě to po zdravotnické stránce slušně vzdělalo. Mohla jsem své zkušenosti šířit dál a třeba tím někomu i pomoct.
• Nedělat si hlavu z blbostí. Hmm, to se sice učím 24/7/365 dní v roce, ale je fakt, že člověk přestane řešit kraviny, které se mu dějou a přehází se mi žebříček hodnot.
• Přátelství. Za celou dobu se mi nestalo, že by se ke mně někdo obrátil zády, nepomohl, nebo se mě dokonce štítil kvůli pytli. Naopak, drtivou většinu mých přátel všechno zajímalo a rádi se něco nového, co se týče stomie, chemek a věcí s tím spojené, dozvěděli. Děkuji jim za to.
• Rodina je základ. Urovnat si vztahy v rodině, vysvětlit staré záležitosti, mít se rádi takoví, jací jsme. Rodina je jen jedna a jinou mít nebudeme. Je důležité říkat si, že se máme rádi, že na druhého myslíme, že se o sebe bojíme a že jsme tady v jakýchkoliv situacích. Ono objetí a držení za ruku má mnohdy velký léčebný efekt!
• Umět říkat NE! Nemůžu se rozkrájet, být na deseti místech najednou, obětovat se pro každého. Musím odpočívat a když se mi něco opravdu nechce, nebo je toho najednou moc, můžu říct přeci NE! Nic se nestane, blízcí to pochopí a já můžu načerpat sílu, kterou tolik potřebuji. A pokud nepochopí, nebudu se tím užírat. Budu myslet víc na sebe a svojí pohodu a zdraví.
• Relaxovat. Umět si odpočinout, říct si, ne, teď si jdu sednout/lehnout/spát. Přežít to, že doma není uklizeno, vypráno a prostě se válet.
• Radovat se a vstávat každý den s úsměvem. Je krásné pozorovat, jak mi udělají radost maličkosti. To že jdu na kafe s holkama, že mi můj chlap rozestele postýlku. Že se projdu, sednu si ven a pozoruju přírodu. Že si koupím časopis s křížovkama. Že si přečtu hezkou knížku, nebo udělám radost někomu dalšímu drobností, smskou, telefonátem. Nebo třeba svým článkem na blogu.
• (Ne)pracovat. Ruku na srdce, je to obrovská psychická zátěž, když člověk dělá ve školství a já jsem fakt happy, že mám teďka chvíli klid. Našla jsem si činnosti, které mě baví a dá se jimi trošku k důchodu přivydělat a to mi vyhovuje. Nebát se změny! Je obrovské štěstí, že v tak náročných chvílich, jako je nemoc a léčba, nemusím chodit do práce..
• Zkoušet nové věci. Třeba žít s pytlem, vzít si na sebe bláznivý tričko, ochutnat nové jídlo nebo co já vím, stačí maličkosti, nemusím hned jít skákat padákem.
• Neztrácet víru. Dum spiro, spero. Dokud dýchám, doufám. I když jsou chvíle a byly chvíle, kdy moje naděje byla zahrabaná někde v hloubce Mariánského příkopu, pořád může člověk doufat. To je hnací motor.

Viděla jsem teď krásný citát a myslím, že hovoří za vše:

Vytvoř si život, od kterého si nebudeš potřebovat odpočinout.

Děkuji Vám všem, kteří čtete moje řádky a dodáváte mi krásnými komentáři sílu. Moc si toho vážím!

ileostomie nemoc nádor