2 roky

Dva roky se stomií, dva roky života po HIPECu. Jak bojuji se strachem, že se zase nemoc objeví?

Dva roky. Pro někoho mávnutí proutku, pro jiného nekonečně dlouhá doba. Dva roky se stomií, dva roky sledovaná a dva roky v různých stádiích léčby. Když se zpětně otočím, vidím zde vzestupy i pády, dny šťastné i bolestivé. Ale jsem tu.

Před 14 dny jsem absolvovala své již třetí PET/CT. O tom, co vyšetření obnáší, jsem se rozepisovala tady http://www.100blog.cz/cs/kdyz-se-slunci-nedari. Vše proběhlo na výbornou, jedinou skvrnkou na jinak celkem normálním dni bylo to, že jsem přijela v celé své kráse do Protonového centra bez žádanky na vyšetření. To jsem samozřejmě zjistila až po omrknutí místních akvárií, poválení se na křesílku v hale a napíchnutí portu. Když mě sestřičky vyzvaly k vyplnění všech souhlasů a já na dotaz, kde mám žádanku, musela odpovědět, že ji sice mám 120 km daleko, ale můžu vám přesně říct, kde. Na stole. Blbec jsem se totiž den předem dívala, jestli tam mám napsáno opravdu to správné datum a inteligentně to překryla časopisem, který jsem si původně s sebou chtěla vzít. Naštěstí byla sestřička naprosto úžasná (asi viděla, jak se mi klepou ruce jako při Parkinsonovi) a odvětila, že to nevadí, že až přijedu domů, tak jim ji naskenuju. Mají ji totiž od paní doktorky elektronicky.

Pak už hurá za panem doktorem, vyprávění co se od minule změnilo, podání látky a šupity dupity na samostatný pokojíček za kovovými dveřmi. Tam jsem si hodinu luštila křížovky a hurá na vyšetření. 20 min rentgenování, pak konstatovaní panem doktorem, že můžu běžet domů a do zítra se nelísat k dětem a těhotným, jelikož zářím. Manžel si opět zavtipkoval, že aspoň doma ušetříme za elektřinu.

Za celou dobu opravdu hodně bojuju se strachem, ale po vyšetření se mi to vždy znásobí. Ty obavy, co tam zase kde je, jsou opravdu hnusný. Promítá se mi v hlavě strach ze smrti, bolesti, nemohoucnosti, operací, zákroků a dalších podobných chuťovek. No a protože už se svou nemocí žiju skoro tři roky, za tu dobu jsem si vybudovala několik pomocných aktivit, kterými strach zažehnávám.

Když se tedy blíží ty odporný myšlenky, představím si je jako černý mrak či míč, který v hlavě raketou odpaluju jako Serena Williamsová, ale bez toho hekání. laughing Někdy to zafunguje, když ne, jdu na další tip. Uklízím, peču, píšu na blog, volám/píšu blízkým. Pustím si film seriál, čtu si knihu, maluju. Když to zase nepomůže, zkusím nebýt sama, vyhledat společnost. To hodně pomáhá.

Plánuju. Vždycky si vzpomenu na tu velmi fundovanou psycholožku, která mi po první neúspěšné operaci řekla, ať už si nic neplánuju. No a já si opovažuju tohle porušovat už dva a půl roku. Plánuju, kam pojedeme na výlet, na dovolenou, přestavbu bytu, prostě cokoliv. Jde o tu svobodu. Já vím, že je to pro někoho dost troufalý a někde vzadu mi svítí kontrolka - dožiješ se toho? Ale copak to ví i zdravý člověk? A já se aspoň raduju a zaměstnám se.

No a když ani tohle nezabere, volám své terapeutce.

Teď mě hodně rozesmál Ladislav Zibura ve své poslední knize. Prý mu proti strachu nejvíc pomáhá, představit si nějakou absurdní situaci - například olympiádu rajčat. Velká rajčata jak skákají o tyči, cherry rajčátka v synchronizovaném plavání. Takže teďka, když mě někde zabolí, přemýšlím, co absurdního by mohlo být. Třeba když bychom místo v autě jezdili na bonbonech. V zimě by to šlo, ale co v létě? Taková karamelka nebo žužu?laughing Nebo kdyby se místo telefonem volalo záchodem? A tak. Celkem dobře to funguje a ještě se i zasmějete.

A já jsem vám vlastně ani nenapsala, jak to dopadlo? Markery sic vysoké, na PETu žádné významné nálezy nejsou. Takže budu této zobrazovací metodě věřit a doufat, že mi to vydrží co nejdéle. Bojovat se strachem. Nesmí se ke mně dostat a svými dlouhými a bolestivými prsty svírat mou dušičku. Takže, co třeba, kdybychom místo v paneláku bydleli v obří bramboře? Ti movitější třeba v kroketě, hranolce, či bramborové placce...cool

Naděje je svoboda - díky ní žijeme, aniž by nás omezovaly okovy obav a strachu."
Stuart a Linda MacFarlaneovi

ileostomie operace výročí

100blog
Bára

Bára

Kdo jsem?

Ahoj, jmenuji se Bára, bydlím v srdci Lužických hor, je mi 34 a od konce února 2018 žiju se stomií.

BIO

Nejnovější články

Letní kratochvíle a Amsterdam
Kaliméra

Kaliméra

29. 6. 2022

Lynparza

Lynparza

31. 5. 2022

Apríl!

Apríl!

15. 4. 2022

Srdce od srdce

Srdce od srdce

10. 2. 2022

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Více informací