A je to. Hotovo. Sedm chemek je za mnou...? Není to apríl! 

Poslední kapání. Den, který jsem si za poslední dobu představovala asi milionkrát a když nadešel, nepřišlo mi na něm vůbec nic zvláštního. V pondělí před kapáním na krev, ještě při dobré kondici jsem si vyzdobila okno (foto níž), v úterý pro výsledky, ve středu na onko. Naštěstí injekce na bílé krvinky z minula zabrala a novou jsem již nedostala. Kapání proběhlo standardně, pich pich do portu. Tentokrát jsem měla křesílko a vyhovovalo mi to asi i líp, v klidu jsem si mohla pročítat poznámky k "potterovskému" pubquizu, na který jsem se poctivě 14 dní připravovala, přečetla všech 9 knih co jsem měla doma a googlila zajímavosti na netu.

Už při kapání se dostavil onen divný pocit v žaludku = blivno. Nic mi pořádně nechutnalo, ani pití, ani jídlo. Po příjezdu domů jsem se natáhla na gauč a odpočívala, abych se večer mohla účastnit pěkného souboje mezi týmy. Po příchodu do restaurace jsem očima projela komplet celý lístek, ale nenašla jsem nic, na co by moje zdecimované chuťové pohárky měly chuť. Skončila jsem s colou a hranolkami. Myslím, že Cajthamlová by ze mě měla radost. V zápalu hry jsem si ani nevzpomněla, že by mi mělo být zle, ale potom... Vyhráli jsem! Měla jsem ohromnou radost a zároveň jsem to celé měla umocněné tím, že jsem si dokázala, že to v tomhle stavu zvládnu.

Další dny už tak pozitivní nebyly. Nechuť naprosto ke všemu jídlu a pití na sebe nenechala dlouho čekat. Nemohla jsem pít nic bez bublinek, šťávu, vodu, ředěný džus, šumák, čaj, nic. A jídlo? Do rohlíku jsem se nutila celý večer a pak jsem ho se sebezapřením snědla. Maso nepřipadalo v úvahu, zvedal se mi žaludek, jen co jsem ho viděla. Takže jsem byla živá o perlivé minerálce, cole, bramborové kaši a nutridrinku. Ze všeho pití mi cola dělala nejlépe, sic je to hnus. Nu což se dá dělat. Abych jí nevypila moc, udělala jsem takový šidítko, že jsem se napila vždycky hodně minerálky a pak na to dala lůček coly. 

Opět se dostavila naprostá vyřízenost, bolest rukou, nohou, kloubů a únava. Někdy jsem měla pocit, že mi úplně vynechávají nohy, že mě prostě nenesou, takže auto je teď můj nejlepší kamarád.

Pár dní jsem teď bojovala s filtrem u pytlíků. Mají za úkol odvádět plyny. Jenže takhle poslední krabice byla nějaká horší a pravidelně mi hned po pár hodinách protekly. Není to žádná pohroma, udělá to flíček na tričku a pak se to dá přelepit, aby to neprosakovalo, ale tak na náladě to nepřidá. Každopádně nějakej flíček mě asi nerozhodí.

No a jak jsem tak zase několik dní ležíce spíce trávila dny, mozek šrotoval, co bych tak mohla dělat, tak jsem si četla, luštila křížovky a z barevného filcu začala vymýšlet velikonoční ozdoby. A myšlenky mi utíkaly k touze po dovče.. Jak ráda bych se sebrala a někam vyrazila, třeba sebou hodit k moříčku... Už jsem takhle nikde nebyla tak šest/sedm let.. Budu se muset zeptat paní doktorky, zda je to reálné (ale katalogy cestovek už mám doma, listovat si není zakázáno, ne?). Strašně mi chybí ten pocit svobody. Takový to - chci jet na výlet - jedeme! A ne: ujdu to? Nebude tam moc (potecionálních bacilonosičů) lidí? Vyberu si tam něco k jídlu? Dojdu si tam rozumně na záchod? A tak no...

A pak je tu zase ta obava z výsledků. Jaké budou? Půjdu zase na CT? Jak dopadne? Nebo se počká, jak se budou vyvíjet markery? Chemky jsem prodělala, biologická léčba frčí dál, ale bude to na ty bubáky stačit? Nebo už se vzdali? Budu zdravá? Nebo se jen průběh nemoci zpomaluje? Na tyhle otázky se špatně dávají odpovědi. Ale člověka napadnou a musím nad nimi přemýšlet. Nejistota, kterou se nechci naplňovat, ale dere se o svoje místo neustále..

Takže každý den děkuju za to, že tu jsem. Že žiju a nasávám jarní náladu. Na katastrofické scénáře je času dost.

ileostomie nemoc dovolená